Historie karnosinu

Karnosin objevil ruský vědec W. S. Gulevič na počátku 20. století

Jako první příklad biologicky aktivních peptidů (konkrétně dipeptidu) otevřel seznam rozšířených přírodních bílkovinných regulátorů látkové přeměny. V počátcích výzkumu karnosinu bylo zjištěno, že má přímou souvislost s funkcemi dráždivých tkání, jako jsou svaly a mozek.

V roce 1953 prokázal S. E. Severin, taktéž ruský vědec, další účinky karnosinu vůči kyselině mléčné v pracujících svalech

Tzv. „Severinův fenomén“ poukazuje na rychlou regeneraci svalů, neboť karnosin nejen, že odbourává kyselinu mléčnou, kterou akumulují pracující svaly, čímž dochází ke snižování pH ve svalu, a tím právě k únavě svalů. Navíc jeho dodávání organismu zvyšuje stažitelnost svalů a jejich odolnost proti únavě. Díky karnosinu se sval dokáže téměř okamžitě zregenerovat a získat vitalitu, vytrvalost a sílu. Význam podávání karnosinu ocení nejen každý, kdo má zkušenosti s vyčerpáním právě po sportovních aktivitách, ale také senioři, neboť obsah karnosinu kolem 70. roku věku klesne přibližně na polovinu původních hodnot.

Momentálně je v databázi MEDLINE o karnosinu publikováno přes 900 studií. Významný nárůst zájmu o tuto netoxickou látku v posledních letech mezi vědci umocnily také australské a britské objevy, které prokazují působení karnosinu na procesy stárnutí. Překvapující je také vědecká práce z roku 2002, v níž tým Dr. Michaela Cheze z USA popsal významné zlepšení autistických dětí po karnosinu.